Budu upřímná hned na začátek.
Je toho víc, co se mi již na ní nelíbí, než toho, co se mi líbí.
I proto mám jaksi pocit, že do klasických kolejí tzv. “Západní medicíny” již moc nepatřím. I když otevřeně, pracuji tam pořád, na částečný úvazek, ale vlastně jsem tam s tím, abych v ní něco o kousek dál posunula, tam, kde mi to přijde “správné”.
I když slovo “správné” je velice kontroverzní. Co je to za termín “správně léčit”? Tak, jak mne škola naučila? Nebo jakou mám osobní zkušenost? (když je to má zkušenost, jenom moje a nedá se tak snadno zobecnit..) A nebo, co mi kdo řekl ústně nebo psanou formou a s čím souzním jaksi v skrytu duše? Hm..
Vrátím se ale k názvu článku.
Nejdříve zmíním pár věcí, co se mi na ní líbí.
Za 1. Když jsi v průseru (myslím v nějaké nemoci), většinou ti hned umí pomoct, stav zlepšit (neříkám, že vyléčit – tam je to právěže častokrát kámen úrazu), upraví se ti stav, aby jakš – takš fungoval. Čím akutnější problém, tím lepší úspěšnost. Na “akutní” značka ideál.
Já takhle sáhla po chemoterapii u rychle rostoucího nádoru prsu, zaprvé nebylo času nazbyt a zadruhé, nebyla jsem připravena na jiné, alternativnější metody, neměla jsem takovou sebedůvěru, že bych si řekla, že to zvládnu něčím přírodnějším. Ano, strach byl tehdy silný “hráč”.
Za 2. Líbí se mi na ní, že ve zdravotnictví jsou většinou lidi opravdu s dobrým úmyslem a hodným srdcem, altruističtí (chtějí pomoct), jenomže jak se víc a víc specializují na to, nebo ono, jakoby zapomínají na samotného člověka. A tady to přechází do druhé části – co se mi na ní nelíbí.
Nelíbí,..
Za 1: …že západní medicína již neléčí celého člověka, ale dílčí části. A někdy opravdu jenom ty samotné orgány (takže řeší žlučník, střevo,..) a ne “Paní” s nemocným žlučníkem, střevem,.. Řeší totálně specializované laboratorní výsledky, subspecializované hodnoty, přístroje atd, ale na to : “Jak si teď v posledním půl roce, týdnu, měsíci žijete, paní “Vomáčková”?” se již v ambulanci moc nikdo nezeptá. Čest výjimkám. A jít do hloubky problému? Pche! – na to není vůbec čas!! (Většinou je člověk “vevnitř” tak 15, max. 20 minut – a to i s oblékáním kabátu, že?)
1A) …že lékař západní medicíny píše vše, co se odchyluje od normy (často umělo vytvořené) a pak si člověk připadá jako souhrn samých patologii a výčet diagnóz, že si ani nepřipadá jako “vcelku v pohodě jedinec”, ale někdo, s kým je to hodně špatné..
A mysli u toho pozitivně, cíť se dobře, myslím jako celistvý člověk, osobnost.
Za 2: …že se lékař neptá, jakou léčebnou metodu pacient preferuje (jakože možnost, že si pacient rozhodne o typu léčby TAKY?? – pche! ). Častokrát lékař o alternativních metodách nic moc neví, takže je hned smázne pod koberec a zavrhne, nebo komentuje to dosti neprofesionálním způsobem (běžná věta typu: “No, pokud si myslíte, že vám tato alternativní metoda má vyléčit váš letitý, strukturální problém, tak to jste teda pěkně najivní!” A podobně.)
A jestli je léčebný prostředek chemický prášek, homeopatikum, dodání energie rukama nebo slovem, nebo pomoc např. i svěcenou vodou, záleží VŽDY NA DůVĚRE, taky způsobu, jakým se to danému člověku podá (stává se, že dalších 10 odborníků tuto metodu popřou a prohlásí za totální BLBOST, protože tím velice snadno zablokují pacienta, a to úplně. A aby to pak fungovalo, že?). Chápu, že lékaři nechtějí léčit svěcenou vodou (nebo jinak nabitou:)), ale léky, vždyť co by to pak bylo za pobouření, že funguje “i toto!”, když medicína vědomě či podvědomě chce, aby fungovalo to jejich (tolik vědců, moudrých hlav to vymýšlelo, tolik peněz se do toho výzkumu “nalilo”, atd…)
Jenomže správně podaná léčba (ano, ta s pocitem naděje, důvěry, otevřenosti a touze k vyléčení) umí dělat DIVY i bez silné chemie! Máme možnosti a záleží, kterou z nich si vybereme. I já vždy zvažuji, vybírám..
Někdo by se mi vysmál, že jako lékařka tvrdím, že “víra tvá tě uzdraví..”, ale není to JENOM o víře, ale řetězí se to dál.
Víra je otevřenost k něčemu. Když máme otevřené kanály v těle, hned se lépe uzdravujeme. Vše proudí, jak má.
Naděje je pozitivní mysl. A vesmír pracuje kvantově: “Kde je pozornost, tam to sílí.” A my přece nechceme posilovat negativismus všeho, ale to pozitivní. Jenomže lékař raději napíše do zprávy to vše, co nefunguje, než aby vypíchl to, co funguje dobře a pochválil do funkční. Víra a naděje a pozitivní mysl vytváří touhu. Touha vytváří představu a to je již ta myšlenka, která se umí zhmotnit do hmoty, stat se naší realitou. Zeptejte se kvantových fyziků, jestli to tak funguje. Z toho minima, co jsem si o tom studovala, tak jsem přesvědčena, že ano!
A když už je tato pozitivní myšlenka, nebo-li tvá představa v hmotě, tedy reálně na světě (například uzdravit si klouby / střevo, cokoliv..), není nic snadnějšího, než přírodu, vesmír, božstvo o to ze srdce poprosit a věřit natolik, jakoby to již bylo. Jakoby se to už stalo, vždyť ono se to již děje, jenom jsme ještě jen na začátku. A děkovat a prosit, dál a dál, vše, co ze srdce chceme a potřebujeme.
Na závěr chci říct, že lékař léčí, jak nejlépe umí a jaké je jeho přesvědčení, člověk se ale uzdravuje podle přesvědčení svého. A také nejlépe, jak umí:)..
Já jsem tedy názoru, brát lékařskou léčbu jako pomocníka – a) tam, kde si nevím absolutně rady, tak využít naplno,
b) tam, kde tuším, že by byl v mém případě “pes zakopaný”, zkoumat to podle sebe a zamyslet se, jak to chci JÁ,
c) ..a tam kde jsem si jistá (a odvážná si to léčit po svém), tak si to léčit po svém tou metodou, které věřím, která se mnou souzní, nebo mi přinesla předešlé úspěchy v minulosti.
Mé heslo je: “Jen člověk sám se umí uzdravit (ano, i s tou pomocí “velkého moudra” kolem sebe – ale vždyť on je také jeho součástí), my (např. lékaři) mu v tom můžeme “jenom” dopomoct.
A zcela upřímně, může mu v tom dopomáhat i jakýkoliv léčitel, šaman, babka kořenářka, kdokoliv, v kom on sám bude mít důvěru. Je to jeho svobodná volba a my nemáme právo tuto léčbu před pacientem posuzovat (ne-li hůř, odsuzovat).
S nejlepším vědomím a svědomím napsala,
Dr. Slávka.